...a poslední začal bouřlivě, tedy spíš ranní bouřkou. Míra dezinformace nabrala nevídaných mezí, takže krom toho, že se mezi závodníky rozneslo, že start bude odložen o dvě hodiny kvůli dešti (odložili jste někdy závod kvůli dešti?), tak původní informace o 150 minutovém limitu vzala za své, když byl na startu vyhlášen limit 100'. Ivan Ivánovič nás nezklamal a hned po ránu nás zaskočil otázkou, jak je při foxoringu organizován start a zda se startuje po pěti minutách - jen dodám, že startovka už visela od večera na nástěnce. Že se rozhodčí zapojili aktivně do instalace vysílačů byl jen logický důsledek předchozích dnů, a tak jsme, v podstatě současně se závodníky, vyrazili ku lesu. Naštěstí nás bylo dost, a tak jsme to krásně stihli. Teda až na startovní koridor, kterej se měnil na poslední chvíli a přiznávám, mohu za to já, neboť jsem dobře věděl, kam ho Ivan Ivánovič naplánoval, a taky, že ten druhej (postavenej techniky na startu špatně) vede do Paďous, resp. do velkého polomu.
Pak už vše probíhalo standardně - normálně jsem se zapojil do startovního procesu, který zpočátku ovládal značný chaos, zejména díky narychlo upravenému koridoru, zpoždění startu o 4 minuty a protože Jacek (rozhodčí) na to byl sám,. Ale celé si to později sedlo, až na pár narychlo doplněných závodníků, díky kterým jsme strávili krásné dvě hodinky na sezení Jury - ale to je jiný příběh. Každopádně během hodiny bylo odstartováno a myslím, že tou dobou už bylo všem jasné, že tratě jsou poněkud delší. A to ještě neviděli cílový koridor, který opět nabádal k porušení pravidel. Výsledné časy (a počty nalezených kontrol) podávají naprosto výmluvné svědectví o uvedené skutečnosti.
Z výsledků je zřejmé, že jsme dnes nevyvázli s prázdnou a ještě si naposledy párkrát zapějeme. Osm individuálních medailí, a z toho čtyři zlaté, je docela slušný výkon. Slušný výkon vydali i sourozenci Omovy, když svorně doběhli s časem 62:05 a zatímco pro Mišku to znamenalo zlato, Kuba se musel spokojit s druhou pozicí, protože prostě Karel je bůh. Juniorské kategorie nás také moc potěšily - Kuba Šrom stříbrný (i když se o stříbro musel podělit) a Pavla s Bětkou zlato a bronz. No prostě paráda.
Takže zbývá si zabalit a vyrazit domů - někdo dnes, někdo zítra. Každopádně si užíváme poslední vyhlášení těch našich borců. Tentokrát se mezi popěvky dvakrát objevila i tklivě zadumaná litevská, kterou vždy násilně uťali někde pod krkem, na závěr samozřejmě nechyběla sni hymna srbská - plamená jako projevy, které následovaly. Prezident IARU R1 se nenechal zahanbit trojicí Jura-Karl-Heinz-PA (jsou jen tři) a vynášel úspěchy této taškařice do nebes. Zmínění tři, kteří byli pořadateli oceněni za to, že to za ně uspořádali, zase měli vyjádřit svůj názor na končící událost - upřímně, nezdá se mi, že by byli zcela upřímní. Každopádně vyhrocený vztah mezi nimi a pořadateli podtrhl Ivan Ivánovič, když zahodil krabičku s plaketou na zem před nastoupenou jednotkou.
Nevím zda mi přísluší hodnotit tyto závody jako takové - ostatně, viděl jsem je rozhodně z jiné strany než závodníci, ale myslím, že bychom se se závodníky shodli, že organizátoři to prostě v řadě ohledů nezvládli. Možná jen podcenili, nebo spíš nepochopili, jak se takové věci dělají. Takže večírky byly, zato informace ne. Setkání s vedoucími výprav, kde by nějaké informace předali, byla podivná a neustále nějak přesouvaná. Závody pro některé kategorie nesmyslně náročné, pravidla porušována snad při každé příležitosti, atd. Prostě docela fiasko. A když se k tomu přidá zákulisní pohled (ovšem pouze pod jednu vrstvu), tak to celé vypadalo ještě hůř. Pozitivně mě překvapila konstruktivita mezinárodní Jury, kdy se věci opravdu řešily a ne jen zametaly pod stůl. Takže odsud všichni sice odjíždějí přežraní a o pár kilo těžší, ale myslím, že z jejich vzpomínek už nikdo ten chaos nevymaže.
Ale je vidět, že ani nepřízeň pořadatelů nám nezabránila se napakovat (ostatně zlaté pravidlo - všichni mají stejné podmínky - se tu aplikovalo často). Jen si říkám, jestli tu existuje nějaká zpětná vazba a zda se někde objeví, že to byla zoufalost a že by Srbové jen tak neměli něco dalšího pořádat. Ale oni si všichni nakonec budou pamatovat ty večírky (no, vlastně byl jen jeden... a ani nevím jaký, protože jsem ho prostě nestihl). Ale nepropadejme skepsi, třeba si Karl-Heinz a Kai budou pamatovat probděné noci nad startovkou, kterou se pokoušeli sestavit z polovičních informací od spících pořadatelů, snad si PA (šéf místní Jury) bude pamatovat, jak se pokoušel pomoct doladit nějaké tratě a později už ani to nebylo možné, jelikož den před závodem nejspíš ještě neexistovaly, snad si i Panayot bude pamatovat, že si pivo na hamfestu musel zaplatit (i když on možná ne) a tak dále.
Ale abych to uzavřel slovy českého vedoucího výpravy: "buďte pozitivní," těšme se, že to příště bude lepší. A možná tam bude i víc českých diváků, když to bude hned vedle Náchoda. Jen tak dál!
<ba>
Dovětek: Možná jste z předchozích vět nabyli dojmu, že se na to srbští pořadatelé zcela vyflákli. Tak to rozhodně vyznít nemělo! Jistě odvedli velkou spoustu práce - většina práce není nikde vidět, však to znáte. Problém byl spíš v tom, že podcenili to z našeho pohledu nejdůležitější, tedy vlastní závody. Někteří pojmenovaní v mém vyprávění vypadají jako ti, co to celé zvorali, ale je to spíš tak, že jsem psal o těch, se kterými jsem se dostal do styku či měl co do činění a kteří také něco udělali (ať už jakkoliv). Ti, co nedělali nic, se v příbězích nevyskytují. Ačkoliv pořadatelé udělali mnoho chyb (teda ti co něco dělali), tak nakonec to přece jen nějak proběhlo. My bychom se teď měli spíš zasadit o to, aby další pořadatelé věděli do čeho jdou a nechali si včas poradit.