Mistrovství Evropy v rádiovém orientačním běhu, Baile Felix, 5.-10. září 2011

Rumunsko. Premiéra mistrovství Evropy na půdě země, která dosud akci této úrovně nepořádala - jaké bude? První dojmy z tréninkových závodů se dají shrnout do pár vět: Tréninky na slušné úrovni (SportIdent, start dle připravené startovky), tréninkové mapy relativně malé a i když na 5–6 km² by se dala postavit vcelku slušná klasika, je každá mapa využita aspoň pro dva tréninky, což v důsledku omezuje stavbu tratí (viz dále).

 

Lesy podobné jihomoravským, ze známých terénů nejpodobnější Ždánickému lesu nebo za hranicemi Malým Karpatům, v zásadě obdobný terén byl i při ME v Bulharsku. Listnaté lesy, v čistých partiích velmi dobře běhatelné, sem tam zpomalující podrost mladých dřevin; paseky raději obíhat, i když jsou mapovány bez podrostu (v reálu tvrdolisté býlí, bodláčí apod. asi tak metr vysoké), a tmavě zelené hustníky jsou fakt neprostupné (obecně klasifikace zelené docela dobře sedí). Výškový profil přiměřený, žádná rovina, žádné extra krpály. Co se týče stavby tratí, tak zatím poněkud s rozpaky. Délkou spíš na úrovni krátkých tratí, úvodní kontroly hned za startovním kolečkem (resp. standardně jedna v kolečku, i když si to pořadatel nemyslí), obvykle tedy volba vpravo/vlevo, kde začít. Na dvoumetru slabší signál na dálku (oproti tomu na co jsme zvyklí, možná nastavený slabší výkon?), prudce vystoupí s přiblížením k vysílači. Viditelnost kontrol rozhodně ne na dálku, ale v hustších porostech vcelku v pohodě, horší je to pokud je v čistém lese lampion někde za keříkem, na kraji paseky apod., to je pak docela na náhodu. Výhled k mistrovským závodům: Charakter lesa asi jiný nebude, aspoň v okolí to nevypadá a nezdá se, že by se mělo jezdit kdovíkam za hory a doly, spíš se dá čekat že větší mapy si pořadatelé šetří právě pro hlavní závody. Tratě snad budou delší a bez kontrol v kolečku, i když – jak Andrej upozorňuje na sezení týmu – ani takový závod se na 99 % neruší, takže v tom případě věřit rádiu a bojovat dál.

Úterý, den zahájení: Oficiální trénink v lese vedle hotelu, charakter terénu něco jako Vídrholec, rovina s čtvercovou sítí cest, porost zahuštěný asi jako na západ od Klánovic. Zavěšení antén místy zajímavé, slabší povahy říkají něco o neregulérním tréninku – ale co, závodní frekvence jsme si na rádia načmárali, nakonec zjistíme že osmdesátkové platí jen pro sprint, ale vocogo, klasiku máme v malíku, ne? Slavnostní zahájení: dlouhý přesun do obřadní síně za město (s policejní asistencí, která během husího pochodu výprav zastaví i provoz na E79), sympaticky krátké proslovy a dlooouhý kulturní program – ještěže z pohledu zúčastněných v pohodlných křeslech, ale i tak po pár desítkách minut už asi místní folklór lezl všem krkem... Roli vlajkonošů na sebe dobrovolně vzali Andrej se Zuzkou – výborný tah trenéra s masérkou, že čestné pozice "na stojáka" ušetřili závodníky, které již za nějakých 18 hodin čeká mistrovský závod.

Středa, den první: Pěkný závod v pěkném terénu. Vše, co se dosud nelíbilo, může být zapomenuto, tohle je úplně o něčem jiném. Dobře průběžný listnatý les, jen místy zahuštěný nebo s mírným podrostem (ale zeleným flekům radno se vyhnout), přiměřeně kopcovatý nebo spíš rozbrázděný hlubšími údolími, s řadou cest a pěšin – ale tady to chce spíš řezat terénem, na nějaké rozmýšlení nad volbou postupů to v čistém lese není. Připočteme-li rozumnou viditelnost kontrol (ve srovnání s tréninky v minulém týdnu), máme tu závod, kde uspěje ten, kdo nad tratí moc neváhá, neztrácí běžecky a vyhne se chybám v dohledávkách.

A jsou to naši, kdo uspějí. Pavla Horová je první z lesa a už ji nikdo nepřekoná, nejvíc se k jejímu času přiblíží Bětka Léharová a Ája Moučková to ještě jistí šestým místem – první dvě zlaté jsou na světě. Pro další dva tituly doběhnou ženy, Verča Krčálová sice na medaili nedosáhne (sedmá), ale Miška Gomzyk Omová se urve o pět minut, a aby toho nebylo málo, pro bronz doběhne mezi juniory Ondra Šimáček a titulu se dočká Kuba Lněnička, o třetím týmovém zlatu není pochyb. O stupínek níž tentokrát zůstanou muži, o fous uteče titul Kubovi Omovi a spolu s pátým Karlem Fučíkem a osmým Martinem Baierem bere stříbro i družstvo.

I tak hlavním a juniorským kategoriím po prvním závodě vládneme, bilanci 6-3-1 ostatní sledují s uctivým odstupem, a to ještě něco přidávají veteráni – hvězdou dne je Karel Koudelka s titulem v M70, pár sekund chybí ke zlatu Janě Omové v D60 a dvě minuty Jitce Šimáčkové v D35, tady máme i týmová stříbra zásluhou Elišky Voráčkové, resp. Pavly Hažmukové, a to ještě o čtvrt minuty uteče bronz chlapům v M50 (tam to bylo jak na houpačce, po doběhu Jirky Marečka a Míry Vlacha to chvíli vypadalo nadějně, ale nakonec se radují Slováci).

Celkový součet po prvním dni je tak 7 zlatých, 7 stříbrných a 1 bronzová medaile a v hodnocení národů to bude ještě pěkná přetahovaná s dalšími státy "silné trojky" (Rusové mají také 7 titulů, Ukrajinci 6, po jednom zlatu vyhraje pro Německo Sven Lindhorst a pro Maďarsko dámy s pěti křížky na krku). První třetina je za námi, další čekají...

Čtvrtek, den druhý: Sprint – disciplína, která si odbývá na ME premiéru, takže nikdo předem neví jak na tom je ve srovnání se soupeři ani jaké se na ME staví tratě ve srovnání s tím, co běháme u nás a jiní zas ve svých zemích. To, že český tým má v přípravě naběháno sprintů dost a dost, nakonec nemusí vůbec nic znamenat – ale silní se cítíme a den D je tady.

Překvapení se nekoná, běží se v druhé půlce lesa přímo obklopujícího Baile Felix, takže charakter terénu navlas stejný jako při úterním tréninku, jen v jižní části o pár vrstevnic víc. Na kontrolách stojany bez lampionů, ale člověk na obsluze je někdy vidět podstatně dřív než samotný stojan, takže se vyplatí to po relaci rvát dál bez zbytečného rozhlížení, pokud člověk vyloženě neulítne stranou, měl by kontrolu vidět. Navíc díky dvouminutovému intervalu (během hodiny a čtvrt jsou všichni v lese) je v prostoru chvílemi docela husto a má-li člověk štěstí, vidí hromadu lidí přibíhajících či odbíhajících. (Vzhledem k tomu, že jde o jediný závod dne, bylo by pro příště vhodnější startovní pole přece jen trochu roztáhnout, nemusí po těch dvou minutách jít osm lidí pohromadě. Pokud by závod neskončil ve dvanáct, ale v jednu, ničemu by to nevadilo.) V oblasti start-3-2 jsou zelené porosty docela husté, ale dál už se keřový podrost dá většinou prorvat a jinak je les čistý, hledat obíhačky po cestách se nevyplatí.

Rozdává se jen 11 sad medailí (družstva nejsou ve sprintu hodnocena), ale první tituly v nové disciplíně si rozdělí hned 6 zemí – radost pro Maďarsko zařizuje Klara Zarnoczay (D50), nizozemské barvy rozzáří Jenny Filjstra (D60), litevské ambice naplní Masilionis (M40), polským hrdinou je Madrzynski (M50), jediný titul pro Ukrajinu vybojuje Oleg Fursa (M60), ani jednou nezazní večer ruská hymna (i když snad nemůže být pravda, že by si do poslední chvíle mysleli že jde jen o doplňkovou disciplínu, jak se proslechlo u snídaně) ... a zbylých šet zlatých putuje do České republiky! Čtvrtek je dnem sourozenců Omových, Miška vyhrává s "nesprintovým" náskokem dvou minut před Lenkou Voráčkovou, Kuba skoro o minutu před Martinem Baierem, čtvrtému Fučíkovi chybí čtvrt minuty. Ke včerejším medailím tentokrát tu nejcennější přidají Bětka Léharová a Ondra Šimáček mezi juniory a věčně mladá veteránka :o) Jitka Šimáčková, čtyři sekundy k bronzu (a 12 ke zlatu) chybí Mirkovi Vlachovi v M50, bronz zato vybojuje Eliška Voráčková v D60 a druhé zlato do sbírky přidá Karel Koudelka – jen on a Miška tak mají po dvou závodech stoprocentní bilanci. Dosáhne někdo premiérově na tři tituly z jednoho mistrovství?

Pátek, den třetí: Dosáhne! Karel ani Miška nepoznají v Rumunsku porážku a nasazují laťku, kterou někdo překoná leda až bude zavedena další disciplína. (Což nemusí trvat tak dlouho, pokud se prosadí idea přidat již příští rok v Srbsku mistrovský závod ve foxoringu. :o) Suverén nejstarší kategorie se tedy jmenuje Karel Koudelka a skoro stejnou suverenitou se může pyšnit Jitka Šimáčková v D35, jen stříbro z prvního závodu jí kazí bilanci, protože dnes opět vítězí, k tomu je ještě asi o 20 sekund čtvrtá Pavla Hažmuková a pár sekund chybí ke zlatu družstvu. Další stříbro v řadách veteránek přidává družstvo D60, kde ze stínu soupeřek vystoupí na zlatý stupínek Eliška Voráčková – a zahanbit se dnes nenechají ani chlapi, bronz do sbírky přidává Jirka Mareček a stejný kov si večer nechají pověsit na krk i družstva M50 a M40.

Nechme teď chvíli jásání nad výsledky a pojďme se podívat, jaký vlastně byl druhý klasický závod letošního ME. Pár kilometrů na jih od Baile Felix, prakticky na dohled od tréninkové mapy, podobně pěkný terén jako ve středu za Oradeou. Opět taková "jižní Morava", zvlněný terén bez strmých kopců, až na pár míst čistý les a hustníkům či podrostovým pasážím se dá dobře vyhnout. Hlavní kategorie a junioři běží dnes osmdesátku (pásmo 3,5 MHz), juniorky si užijí dvoumetr (144 MHz), veteráni to mají namícháno, vše samozřejmě opačně oproti prvnímu závodu. Hlavně dvoumetristům je shůry dáno, z ranních mračen nic nebude, v lese je pěkně sucho a na obávaném pásmu to měří parádně – pro všechny tedy platí moc neřešit a věřit signálu, umapovat postupy skrz hustníky a kolem údolí a jinak direkt, každá obíhačka může být ztrátová.

Ženy, muži, juniorky, junioři = čtyři zlaté medaile družstev. V juniorských kategoriích tentokrát bez individuálního triumfu, ale třetí a čtvrté místo Bětky Léharové s Ájou Moučkovou ("bramboru" mají asi končící juniorky souzenou, vzpomeňme loni na Šárku) a stříbro a bronz Ondry Šimáčka s Kubou Lněničkou, to je vyrovnanost, na kterou soupeři dnes nemají odpověď. Miška potřetí zlatá a Verča Krčálová opět sekunduje tak, že to stačí i družstvu – výsledkem je pět zlatých medailí na krku nejúspěšnější běžkyně české historie (a můžeme zkusit spočítat, jak to vychází ve srovnání se světem). No a nejlepší nakonec – "hoši děkujem" zní večerním sálem poté, co na stupně vystoupí třetí Karel Fučík, druhý Jakub Oma a vítězný Martin Baier, který tak završuje hattrick (osmdesátku vyhrál loni v Chorvatsku i předloni v Bulharsku, a to ještě rok předtím v Koreji mu chyběl fous na Fučíka) a můžeme jen hádat, kam až svou šňůru protáhne... Devět titulů přibylo do sbírky českého týmu, která se tak rozrostla na úctyhodných 22 zlatých zářezů a znamená suverénní výhru v hodnocení národů (pro úplnost medailová bilance bez veteránů, tedy hlavní a juniorské kategorie: 16-7-4). I kdybychom odečetli sprint, kde na naše úspěchy mohou soupeři z východu koukat po svém (jako že jsme si tu disciplínu vymysleli a prosadili pro sebe), tak i 16 titulů z klasických závodů by stačilo, vždyť Ukrajinci jedou domů s 13 a Rusové s 10 zlaty. Se čtyřmi nejcennějšími kovy jedou domů Němci, dvě zlaté po včerejšku již nerozmnožili Maďaři a čtyři země mají na kontě jeden triumf, k Litvě, Polsku a Nizozemí se dnes řadí Bělorusko zásluhou juniorky Denisovy.

 

Jaké bylo osmnácté mistrovství Evropy? Z organizačního hlediska určitě úspěšné a jakkoli mohlo přidělení šampionátu Rumunsku budit předem nějaké obavy, i mezinárodně neznámí pořadatelé se zhostili své role se ctí a připravili tak důstojnou oslavu "padesátých narozenin" (od prvního ME v roce 1961). Některé mouchy by se samozřejmě našly zejména v začátcích (kontroly ve startovním kolečku při tréninkových závodech, poněkud chaotická organizace oficiálního tréninku), ale vlastní závody zvládli takřka na výbornou (včetně sprintu, kde se úspěšně popasovali se "vstupem na pole neorané" i frmolem, jaký představuje start osmihlavých skupin ve dvouminutových intervalech). Říkám-li takřka, tak musíme přiznat, že jim nádherně vyšlo počasí, za deště bychom na startu i v cíli závodů asi pěkně vyplavali a když už jsme u startů, tak sprintový koridor "do prostoru", vůči ideálnímu náběhu docela bokem, ale to jsou skutečně jednotlivosti, které neruší celkově dobrý dojem. Skutečnost, že s přípravou vydatně pomáhali Maďaři, rozhodně nelze brát jako mínus; naopak budiž přičteno Rumunům ke cti, že se nestyděli o organizaci podělit se zkušenějšími partnery. Výsledkem byly tři kvalitní závody na dobrých mapách, po sportovní stránce není šampionátu moc co vytknout, a to vše v důstojném prostředí, přitom ale bez zbytečné okázalosti, zkrátka na úrovni přiměřené tomuto sportu.

 

Co dodat k výsledkům českého týmu? Čísla hovoří sama za sebe, tento šampionát národní tým ovládl a je to nepochybně zásluhou realizačního týmu, který se v posledních dvou letech dal dohromady pod vedením Andreje Gomzyka, Marcely Šrůtové a Miloše Nečase. Silné trenérské vedení, spolehlivé organizační zajištění a technický servis, které přitom nestojí na jednom člověku, a desítky dnů, které reáltým reprezentace věnuje přípravným, nominačním i tréninkovým soustředěním včetně výjezdů do zahraničí, to je deviza, kterou nám v současné době může většina výprav jen tiše závidět.

Těmi, kdo vybojovali úspěch, jaký na mezinárodní scéně dlouho nepamatujeme, jsou ale samotní závodníci – a dovolím si tu volně vložit slova, která pronesl Andrej během jednoho ze svých proslovů během mistrovství, konkrétně po druhém závodě. Můžeme být hrdi na to, že tvoříme tým, kde v různých kategoriích může druhý zastoupit prvního, třetí druhého a první třetího, zkrátka výsledek nestojí na jedné hvězdě, ale každý může bojovat nejen za sebe, ale i za družstvo... Nejsme samozřejmě jediná výprava, u které byl týmový duch vidět na startech, v cílech, při vyhlášení, ale buďme pyšni na to, že my ten tým tvoříme. Medaile jsou důležité pro příděl peněz, pro média, pro efekt :o), ale tohle je něco víc – tak si toho patřičně važme.

 

P.S. Díky za možnost být součástí tohoto týmu!

<pH>