MS 2012 - Den 5 - dý gance serbišes folk ist ajn zimulantn bande

...a poslední začal bouřlivě, tedy spíš ranní bouřkou. Míra dezinformace nabrala nevídaných mezí, takže krom toho, že se mezi závodníky rozneslo, že start bude odložen o dvě hodiny kvůli dešti (odložili jste někdy závod kvůli dešti?), tak původní informace o 150 minutovém limitu vzala za své, když byl na startu vyhlášen limit 100'. Ivan Ivánovič nás nezklamal a hned po ránu nás zaskočil otázkou, jak je při foxoringu organizován start a zda se startuje po pěti minutách - jen dodám, že startovka už visela od večera na nástěnce. Že se rozhodčí zapojili aktivně do instalace vysílačů byl jen logický důsledek předchozích dnů, a tak jsme, v podstatě současně se závodníky, vyrazili ku lesu. Naštěstí nás bylo dost, a tak jsme to krásně stihli. Teda až na startovní koridor, kterej se měnil na poslední chvíli a přiznávám, mohu za to já, neboť jsem dobře věděl, kam ho Ivan Ivánovič naplánoval, a taky, že ten druhej (postavenej techniky na startu špatně) vede do Paďous, resp. do velkého polomu.

Pak už vše probíhalo standardně - normálně jsem se zapojil do startovního procesu,  který zpočátku ovládal značný chaos, zejména díky narychlo upravenému koridoru, zpoždění startu o 4 minuty a protože Jacek (rozhodčí) na to byl sám,. Ale celé si to později sedlo, až na pár narychlo doplněných závodníků, díky kterým jsme strávili krásné dvě hodinky na sezení Jury - ale to je jiný příběh. Každopádně během hodiny bylo odstartováno a myslím, že tou dobou už bylo všem jasné, že tratě jsou poněkud delší. A to ještě neviděli cílový koridor, který opět nabádal k porušení pravidel. Výsledné časy (a počty nalezených kontrol) podávají naprosto výmluvné svědectví o uvedené skutečnosti.

Z výsledků je zřejmé, že jsme dnes nevyvázli s prázdnou a ještě si naposledy párkrát zapějeme. Osm individuálních medailí, a z toho čtyři zlaté, je docela slušný výkon. Slušný výkon vydali i sourozenci Omovy, když svorně doběhli s časem 62:05 a zatímco pro Mišku to znamenalo zlato, Kuba se musel spokojit s druhou pozicí, protože prostě Karel je bůh. Juniorské kategorie nás také moc potěšily - Kuba Šrom stříbrný (i když se o stříbro musel podělit) a Pavla s Bětkou zlato a bronz. No prostě paráda.

Takže zbývá si zabalit a vyrazit domů - někdo dnes, někdo zítra. Každopádně si užíváme poslední vyhlášení těch našich borců. Tentokrát se mezi popěvky dvakrát objevila i tklivě zadumaná litevská, kterou vždy násilně uťali někde pod krkem, na závěr samozřejmě nechyběla sni hymna srbská - plamená jako projevy, které následovaly. Prezident IARU R1 se nenechal zahanbit trojicí Jura-Karl-Heinz-PA (jsou jen tři) a vynášel úspěchy této taškařice do nebes. Zmínění tři, kteří byli pořadateli oceněni za to, že to za ně uspořádali, zase měli vyjádřit svůj názor na končící událost - upřímně, nezdá se mi, že by byli zcela upřímní.  Každopádně vyhrocený vztah mezi nimi a pořadateli podtrhl Ivan Ivánovič, když zahodil krabičku s plaketou na zem před nastoupenou jednotkou.

Nevím zda mi přísluší hodnotit tyto závody jako takové - ostatně, viděl jsem je rozhodně z jiné strany než závodníci, ale myslím, že bychom se se závodníky shodli, že organizátoři to prostě v řadě ohledů nezvládli. Možná jen podcenili, nebo spíš nepochopili, jak se takové věci dělají. Takže večírky byly, zato informace ne. Setkání s vedoucími výprav, kde by nějaké informace předali, byla podivná a neustále nějak přesouvaná. Závody pro některé kategorie nesmyslně náročné, pravidla porušována snad při každé příležitosti, atd. Prostě docela fiasko. A když se k tomu přidá zákulisní pohled (ovšem pouze pod jednu vrstvu), tak to celé vypadalo ještě hůř. Pozitivně mě překvapila konstruktivita mezinárodní Jury, kdy se věci opravdu řešily a ne jen zametaly pod stůl. Takže odsud všichni sice odjíždějí přežraní a o pár kilo těžší, ale myslím, že z jejich vzpomínek už nikdo ten chaos nevymaže.

Ale je vidět, že ani nepřízeň pořadatelů nám nezabránila se napakovat (ostatně zlaté pravidlo - všichni mají stejné podmínky - se tu aplikovalo často). Jen si říkám, jestli tu existuje nějaká zpětná vazba a zda se někde objeví, že to byla zoufalost a že by Srbové jen tak neměli něco dalšího pořádat. Ale oni si všichni nakonec budou pamatovat ty večírky (no, vlastně byl jen jeden... a ani nevím jaký, protože jsem ho prostě nestihl). Ale nepropadejme skepsi, třeba si Karl-Heinz a Kai budou pamatovat probděné noci nad startovkou, kterou se pokoušeli sestavit z polovičních informací od spících pořadatelů, snad si PA (šéf místní Jury) bude pamatovat, jak se pokoušel pomoct doladit nějaké tratě a později už ani to nebylo možné, jelikož den před závodem nejspíš ještě neexistovaly, snad si i Panayot bude pamatovat, že si pivo na hamfestu musel zaplatit (i když on možná ne) a tak dále.

Ale abych to uzavřel slovy českého vedoucího výpravy: "buďte pozitivní," těšme se, že to příště bude lepší. A možná tam bude i víc českých diváků, když to bude hned vedle Náchoda. Jen tak dál!

<ba>

Dovětek: Možná jste z předchozích vět nabyli dojmu, že se na to srbští pořadatelé zcela vyflákli. Tak to rozhodně vyznít nemělo! Jistě odvedli velkou spoustu práce - většina práce není nikde vidět, však to znáte. Problém byl spíš v tom, že podcenili to z našeho pohledu nejdůležitější, tedy vlastní závody. Někteří pojmenovaní v mém vyprávění vypadají jako ti, co to celé zvorali, ale je to spíš tak, že jsem psal o těch, se kterými jsem se dostal do styku či měl co do činění a kteří také něco udělali (ať už jakkoliv). Ti, co nedělali nic, se v příbězích nevyskytují. Ačkoliv pořadatelé udělali mnoho chyb (teda ti co něco dělali), tak nakonec to přece jen nějak proběhlo. My bychom se teď měli spíš zasadit o to, aby další pořadatelé věděli do čeho jdou a nechali si včas poradit.