Poslušně hlásím... aneb 17. Mistrovství světa v ROB 2014 (Burabay, Kazachstán)

Ve zkratce, chronologicky. Tréninkový kemp jsem vynechal, ale proslýchalo se, že je to tragédie. Můj let měl zpoždění, zůstal jsem ve Vídni, pak frčel přes Istanbul a doletěl tak jako "poslední" — to říkali hoši v Toyotě, co mě čekali na letišti. Se mnou přiletěli ještě dva ztracené kufry. Ty ale nebyly poslední.

---

Za svítání v Burabayi, v poledne moje první Jury, poprvé slyším, že už je boj, organizátoři nechtějí dělená pásma na klasikách. Důvod je prostý — není dost obsluh. Internet je mizerný až nulový, stránky ardf.cz jsou z Burabaye nedostupné (asi tuší proč). Zjišťuji, že bydlím přes dva kilometry od centra soutěže (myslí na mé zdraví, abych se pěkně prošel). Zahájení má hodinové zpoždění, nebo spíš závodníci přišli o hodinu dřív, kdo ví? Fešné slečinky v místních krojích nastupují a postupně některé omdlévají. Setkání vedoucích týmů, kolikrát jsem to už zažil, zahájil hlavní organizátor a zakončil své uvítání otázkou: "Máte nějaké dotazy?" Chci domů k mamince! 

---

Nečík, nějakej Rus, Slovák apod. doplnili řady obsluh. Bohužel, instrukce v ruštině, čínské vysílače a všeobecný zmatek — to vše vytvořilo příhodný koktejl pro první průšvih. Jdu na první start a doufám, že tam nebudu sám (teda s Olem Garpestadem = druhý člen Jury určený na start). Nejsem, uf. Připravujeme písemné pokyny! Měníme alespoň koridory u kategorií se stejnou tratí. Víc se nestíhá. Slíbené stany nebyly určeny pro závodníky a tak vesele, tentokráte pouze mírně, moknou. Autobusy stojí asi půl kiláku daleko. A bude hůř. Vybíráme asi deset mobilů a jde se startovat. Trať jede, ujišťují mne, že  odposlech je v cíli, startujeme, trvá to dlouho. V cíli se dozvídám, že prvních dvacet minut závodu nejela liška. Ptám se co tedy dělal odposlech — věřte/nevěřte, odposlouchával maják. Dva protesty. Jury váhá s rozhodnutím, které je jasné od začátku, předseda Jury odkládá diskusi i rozhodnutí, vše se odsouvá na večeři a pak i na později... A tak je zrušeno první vyhlášení (a myslím, že k velké radosti pořadatelů, řekl bych, že nebyli připraveni). Ještě, že se tu dá koupit pivo. Chci domů k mamince!

---

  Volný den, největší tvrďáci jedou na výlet do Astany = cca 4 hodiny cesty tam a 4 zpět, prej tam bylo hezky. Ostatní se toulají kolem jezera, kde je opravdu hezky. Večer další tým lídři, tentokrát nás informuje vedoucí startu Stanislav. Ví toho víc, ale ne moc. Slova se opět na jedenapůl hodiny ujme Brit David, který se pokusí vymámit nějaké informace. Stan odchází zpocen a zdrcen. Maňána, dávám si pivo a doufám, že to dopadne. Chci domů k mamince!

---

Nedopadne. Druhá klasika — klasika, v autobuse se sháním po vyhledávaných liškách, prej je má stavitel trati, ten říká, že je má P.A., ten říká... Nakonec P.A. připouští, že nějaké vlastně asi má (od včerejška, a to seděl na tým lídrech!), koukám na to, jsou tam taky km, říkám pouze cosi o prdeli a padám do mdlob. Vystupujeme z autobusu do slušného deště, koukám na trať, nemohu pochopit proč je z té male mapy použita půlka — tak prý, aby to nebylo moc dlouhé. Sázím na M21 vítěze něco málo nad 20 minut a bohužel se trefuji. Tentokrát už je odposlech, na startu jsou připravené igelity na rádia, bohužel některé ještě mokré z prvního závodu, autobusy jsou opět někde v řiti (i když mohli zajet až na start) a u cíle. A chčije a chčije. P.A. ještě stačí na stolcích nepozorovaně založit mapy "aby se vešli do A4," a to tak šikovně, že z mapy zůstane opravdu právě jen ten potřebný kousek. Závodníci nevěří, že to tak opravdu mohou ohnout. V cíli nás spojuje vodka. Hledáme ztracenou Číňanku — je cca po 5 hodinách přivezena policií. Na tréninku odešli 4 z 12 vysílačů na sprint. Říkám něco o řiti. Tým lídři jsou opět vyzváni, ať se ptají, ale tentokrát nedostávají žádné odpovědi. Pořadatelé zřejmě zapomněli, že dělají ještě sprint. Nevydržím a ujímam se žezla, slibuji získat maximum informací do konce vyhlášení. Ani na to ale nejsou pořadatelé připraveni, navíc jim v hotelu odstaví na 20 minut elektriku (už měli přece být na vyhlášení). Půl hodiny je přemlouvám, ať si vezmou víc medailí, že se to dá docela snadno spočítat. Pochopili, že taky nemaj hrát hymny při týmech, což nakonec ten den nevyužili. Vyhlášení začíná s hodinovým zpožděním, jen jednotlivci, občas s hymnami, v jedenáct je utnuto Olem, že týmy počkaj, že je třeba jít spát. Akorát přibíhám se startovkama a prázdným papírem slíbených informací. Krátce před půlnocí usedáme s Olem v office k improvizované večeři, flašce koňaku a znovu tlačíme na organizátory ať vydají informace nebo lidi, kteří informace mají... Těsně před půlnocí přijíždí posel s mapou zítřejšího závodu — se dvěma kontrolami a diváckou uprostřed hvozdů. Vzhůru do práce. Chci víc koňaku!

---

Navrhnout sprint, vymyslet diváckou tak, aby byla divácká, zakreslit to vše do map, díky za pomoc Ole. Chce to další koňak, hodinka spánku, snídaně se zbytkem Jury. Nikdo z nich si nevšiml, že na všech hotelích visí rozprava. Zklamání. Pro ostatní časem překvapení, Miklosova tvář připomíná shnilý jablko, už se mnou nepromluví — jen průběžně navrhuje použít naše vyhledávané vysílače a postavit jeho trať. Ještě trochu koňaku, prosím. Že není dost SI jednotek, takže divácká ji nemá? Koňak. Nakonec mi plukovník vydá obsluhy se šesti, které zavádím, pak kontroluji zbylé čtyři, které vytahuji z houští. Odposlech je, lišky jedou, bohužel moc brzo, takže někteří stačí zaměřit. Koňak. Doplňujem rozpravu, trať jede... nebo ne, nejede, za deset minut se startuje, plukovník říká, že se obsluha na 100m mezi dvěma kontrolama ztratila. Běžím, čumím na čínský znaky, pak zapojují anténu..a vysílá... 5 minut do startu, jedem. Divácká super, na běžce kouká lebka losa nebo kýho výra. Pravidelná diskuse, jak hodnotit výsledky, když někdo udělá chybu, koňak. Zpátky na hotel, umejt a shánět informace na večerní tým lídry, nemám sílu vidět to znovu stejně. Je to boj, ale podaří se mi většinu informací získat, leč některé na poslední chvíli. Koukám na trať, většina kontrol na kraji mapy, uf, koňak, uf, došel. Tým lídři tentokrát rychle, vyhlášení opět beze mne, škrtám natištěná kolečka v mapách. Ole mne kontroluje, po 21 hodině není možný prodej koňaku. Chci domů k mamince!

---

Ráno vyrážíme pozdě, to ještě netušíme, že autobusy se závodníky zabloudí a přijedou skoro s 1,5 ¨hodinovým zpožděním. Vlastně naštěstí, jsou slyšet kontroly, někdo asi stříhá anténu, není slyšet maják, snad ho někdo šel zapnout. Start, fofr, pekelná liška na kopci a ještě mimo mapu, a pro všechny, teda skoro, pro ultraveteránky a ultraveterány jo. Blbě postavená trať bez volby postupu, blbě umístěný start, všichni se za koridorem otáčejí zpět, blbě postavený cíl, všichni přibíhají kolem koridoru. Dvě medailové Bulharky a Ukrajinec disk za běh  koridorem obráceně, později na vyhlášení po protestu jedna vrácena zpět. Později Bulhaři žádají zrušit to celé a zapomenout, že jsme tam kdy byli. Už teď mám pocit, že se mi to jen zdálo. Jo, a prej se mám omluvit (celá Jury) za to, co všechno jsem pokazil. Chci koňak. Vyhlášení opět opožděno, takže jsou švédské stoly vesměs vypity a sežrány ještě před poslední medailí. Chvilka šunkovodky a běh na hotel, autobus, letiště a příjemně strávená noc na letišti. Díky za vše Kazachstáne! Chci domů k mamince!

Výsledky — komplet (PDF).
Mapa — Klasická trať #1(GIF).
Mapa — Klasická trať #2 (GIF).
Mapa — Sprint(GIF).
Mapa — Foxoring (GIF).

<ba>