Reprezentace na O'France

O'France 2016

Když jsme se v pátek sešli na parkovišti, málokdo tušil, že zažijeme takhle povedenou repre akci. Po přeskládání věcí do aut a rozdání pokynů jsme se rozjeli směrem Francie, konkrétně závody v orientačním běhu O'France v okolí městečka Nant.

Cesta byla tentokrát komplikovanější — měli jsme málo ostřílených řidičů, a proto řídili i někteří méně zkušení. Mnozí z řad rodičů vysílali poplašné zprávy, ale nakonec Transporter, Ford i Mercedes (Méďa Béďa) v pořádku dorazily. Komunikace mezi posádkami probíhala pomocí pojítek, což jsme všichni ocenili… a ještě jsme si zablbli jako děti. Noc jsme strávili v kempu nedaleko za hranicemi s Německem a hned ráno se vydali opět na cestu. Těsně před vysněným cílem se poprvé objevila komplikace — zažívací potíže, které postupně zasáhly většinu našeho týmu. Kemp byl naštěstí už na dohled, a tak jsme rychle dojeli, ubytovali se, pozdravili se se zbytkem skupiny, která si v zahraničí již předem užívala dovolenou, a šli spát.

V neděli se konal prolog, sprint v úzkých uličkách krásného městečka Nant. Kdo by se netěšil? Věřte mi, že část z nás ne… — trávicí potíže se projevily naplno a k tomu to urputné vedro. I přes to jsme zažili nádherný závod, na který budeme rádi vzpomínat. Odpoledne se většina vypravila do dvou nedalekých hradních měst a po návratu nás ještě čekal krátký sprint s rádiem v kempu. Ve 20 hodin jsme se protáhli (z čehož se stala každodenní tradice) a následně proběhla schůze… Terény budou velice specifické, mapy těžké a náš úkol je, naučit se pracovat s mapou, sbírat orinťácké zkušenosti v náročném terénu a užít si to.

V pondělí ráno jsme vyrazili na start longu, postavili si stan a vyběhli do vedra. Když jsem otočila mapu, bylo mi jasné, že dnešek bude těžký...mapa byla celá žlutá, plná kamenů, skal, srázů v hustnících i mimo ně a plotů, které se nakonec ukázaly jako nejlepší orientační body. Některým to šlo lépe, některým hůř, ale všichni jsme dorazili úspěšně do cíle. Tímto dnem se započala psát kniha rekordů, kde první exrémní čas byl 3:02:37, rekordy ovšem padaly i nadále. Dalším rekordem bych nazvala největší hotdog, který jsem viděla...říkali jsme mu „párek v bagetě“ a stal se naší velikou motivací vrátit se včas do cíle. Po návratu do kempu jsme se najedli, někteří se koupali v řece, někteří si šli v klidu prohlédnout Nant atd. Večer opět protahování, schůze a hurá na kutě. V noci se v jednom ze stanů objevil chlupatý čtyřnohý zloděj, který snědl klobásu a sýr určený k snídani, což majitele značně naštvalo.

Úterní long probíhal podobným způsobem, jen byla zima, mlhavo a pršelo. Po závodech jsme jeli do sklípku s místními specialitami a do templářského hradního města. Po krátkém rozchodu jsme se vrátili do kempu a pokračoval náš obvyklý program...jídlo, koupání, město, protahování, schůze.

Středeční middle byl třetí a poslední etapou na prvním shromaždišti. Elitní kategorie vybíhaly později, neboť tento závod byl součástí světového rankingu. My ostatní jsme startovali brzy, tudíž jsme měli odpoledne dost času, a tak jsme se ihned po závodě vydali směrem k moři nedaleko Montpellier. Pláž byla písčitá, sluníčko svítilo, ale foukal silný vítr a moře bylo studené, takže do vody se vydalo jen pár odvážlivců. A co si budu pamatovat z tohoto dne nejvíc? 11. etapu Tour de France, kde jsme kousek od sprinterské prémie nasáli jedinečnou atmosféru nejslavnějšího cyklistického závodu. Ale buďme konkrétnější, popíšu Vám to lépe…auto, auto, motorka, auto, sanitka, auto, auto, auto, peloton, auto, auto, skupinka odpadlíků, auto, auto, motorka, motorka, sanitka, sanitka, odpadlík, auto, auto, dlouho nic, auto, cyklista, sanitka, sanitka, auto. Během cesty zpět udeřily trávicí potíže díkybohu už naposledy, ale za to pořádně. Naštěstí poté pršelo, takže auto se umylo téměř samo. V rychlosti jsme ještě navštívili malý trh, kde si odvážnější z nás dali mušle, a jeli do kempu.

Čtvrtek se nesl v duchu „den volna“. Ranní ptáčata vylezla na kopec, který čněl nad kempem, jiní šli do města chytat Pokémony. Ano, ani nám se tato novinka bohužel nevyhnula. Po obědě jsme jeli opět k moři, tentokrát na slíbený trénink s rádiem na pláži, který bych pojmenovala „les na pláži“. Stáli jsme rovně s rukama za zády, pět nás drželo vysílače, které vysílaly ve sprintových relacích. Úkolem bylo během minuty najít všechny kontroly v tomto „minilese“. Také jsme navštívili Montpellier, kde bylo vše zavřeno. Záhy jsme zjistili proč. Ve Francii byl státní svátek. Následovala opět téměř dvouhodinová cesta do kempu a večerní volno.

Páteční ráno bylo trochu hektické... někteří téměř nestihli start, tunel se nám nepodařilo na novém shromaždišti ukotvit. Tento den byl překonán další rekord, kdy se jedna závodnice nevracela tak dlouho, až ji šel trenér hledat ke zdravotníkům. Nakonec se objevila zdravá a celá s časem 4:04:31. Odpoledne jsme zamířili snad do jediného anglicky mluvícího obchůdku ve městě, kde jsme za dárečky utratili naše poslední eura.

Na poslední etapu, sobotní long, nám Andrej udělil (i díky předešlému rekordu) časový limit. Překvapivě jsme odjížděli včas, rychle jsme zabalili a vydali se na zpáteční cestu. Ještě ve Francii jsme zastavili v kempu, abychom přespali, a ráno opět vyjeli. Cesta ubíhala rychle, počasí bylo pěkné a tak šlo vše podle plánu. Čechy nás sice přivítali pořádnou průtrží mračen, ale stejně jsme byli rádi, že jsme doma.

Schválně jsem neřešila výsledky jednotlivých etap... kdo chce, tak si je určitě vyhledá. Ale ráda bych zmínila Lenku Voráčkovou a Martina Šimáčka, kteří oba celkově vyhráli svou kategorii.

Závěrem bych ráda poděkovala všem, kteří se této akce zúčastnili, a i těm, kteří nám to umožnili, hlavně Andrejovi. Myslím, že jsme si to všichni užili a získali spoustu cenných zkušeností. Příští rok se doufám zase vydáme objevovat zajímavé mapy do jiné země, i když myslím, že už nikdy nebudu více na mapě ztracená než nalezená jako na O'France :)

<juniorky Bára + Katka>